Příběh Davídka
Davídek se nám narodil v roce 2010. A protože měl doma už starší sestřičku, nenapadlo nás, že bychom se mohli potýkat s albinismem. Davídek se narodil s hustou hřívou bílých vlásků. Byl všemi obletován a focen i personálem nemocnice. Já i můj manžel jsem blond, takže se nám na jeho vláskách nezdálo nic divného. Po 7 dnech jsme byli propuštěni domů, bohužel bez oční prohlídky, která je v ČR v porodnicích běžná. Pan doktor zrovna neměl čas. Zhruba za týden jsme byli hospitalizování v dětské nemocnici kvůli žloutence, kterou se nám nedařilo zvládnout. Chci říct, že při dvoutýdenním pobytu v nemocnicích ani při 6 týdenní prohlídce u dětského lékaře žádný z lékařů na Davídkovi neshledával nic neobvyklého. Když měl malý necelé 3 měsíce, začala jsem si všímat, že očičkama nefixuje ani se nikomu nedívá do obličeje. Navíc k večernímu usnutí potřeboval absolutní tmu. Jeho očička reagovaly pouze na ostré světlo nebo tmu. Začali jsme se bát, že se jedná o nějaký druh slepoty. Po svěření se lékaři jsme byli odesláni na oční oddělení Fakultní dětské nemocnice v Brně. Po všech vyšetřeních nám bylo oznámeno, že je Davídek albín. S albinismem šel samozřejmě i ruku v ruce nystagmus. Moc informací nám ale nedali. Víceméně jsme se dozvěděli, že oni s tím nic dělat nebudou a ani nemohou, že to chce všechno čas a uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Jediná pozitivní věc, co nám řekli, byla informace, že nám může pomoci Centrum Rané péče v Brně. Tato nezisková organizace se zabývá různými druhy dětských postižení. Po posouzení situace nabídnou rodinám postižených dětí adekvátní pomoc. Nám byla přidělena sociální pracovnice, která k nám domů dojížděla každý měsíc. Vždy nám přivezla nové pomůcky a hračky k zapůjčení pro Davídka, které mu pomáhali v rozvíjení se. Musím podotknout, že tato služba je zcela zdarma pro všechny, kteří to potřebují a dokud to potřebují. Naše sociální pracovnice byla neuvěřitelně milá a chápavá ke všem našim potřebám. Každý měsíc posoudila Davídkovi pokroky a dalšími pomůckami a různými druhy cvičení jsme se posouvali dál. Davídek udělal za první rok obrovský pokrok, řekla bych, že až zázrak. V roce začal sám chodit, byl úplně soběstačný. Problém byl trochu v nových prostorech, ale po zmapování okolí se i tam sám dokázal pohybovat. Sice občas do něčeho narazil, ale pokrok byl neuvěřitelný. A my jsme byli šťastní. Po dovršení jednoho roku skončila i naše spolupráce s Centrem Rané péče, protože už nám víc nedokázali pomoci.
Od té doby se Davídkův stav neustále zlepšoval. Každých 6 měsíců jsme chodili na prohlídky na oční oddělení a v případě nutnosti pořizovali nové brýle, na doporučení paní doktorky s 25% hnědým filtrem. Samozřejmostí už je pro nás i neustálé mazání opalovacím krémem s vysokým UV filtrem. S přibývajícími roky bohužel začínáme řešit další problém. A to s pohybem jakéhokoliv druhu. Davídek je strašně rychlý a svoji rychlosti si bohužel moc neuvědomuje. Takže nestihne třeba včas uhnout překážce při běhu nebo zavčas zastavit u cesty. Problém je i velice špatná rovnováha a špatný odhad hloubky prostoru. Nystagmus se hodně zlepšil. Laickým pohledem skoro vymizel. Zhoršuje se při větší únavě očí. Davídek už i celkem pěkně maluje a při vykreslování přetahuje už jen trochu. Písmenka se nám ale bohužel pořád nedaří.
Školní systém, Davídek nastoupil ve dvou letech do soukromé školky a ve dvou a půl letech přešel do klasické státní. Nikde nebyl žádný problém. Pan doktor nám nabízel asistenta, což jsem razantně odmítla, protože ho Davídek nepotřeboval. Dle výpovědi učitelek se Davídek dobře začleňoval do kolektivu a nikdy s ničím neměl problém. Na zahradě občas upadl, ale nikdy ni vážného. Vždy k němu přistupovali jako ke zdravému, žádné omezení ani ohledy. V našem případě se to vyplatilo.
Teď když jsme se přestěhovali do Kanady, řešíme problém rozdílu školního systému. Davídek od příštího měsíce nastupuje do školky, takže uvidíme, jak mu to půjde. Dle mých informací v Kanadě nemají žádné speciální školy pro zrakově postižené, proto mu v normální škole bude přidělen asistent. Uvidíme, co nás čeká. Přístup k žákům i celému učení je tu absolutně odlišný tím dobrým způsobem, což je pro nás jedině dobře. Děti jsou tu neuvěřitelně ohleduplné a benevolentní, takže snad nebudeme řešit ani problém integrace. Žijeme na malém městě, takže o nás už každý ví.