Příběh mé sestry Jotíka
Je mi 25 let a jsem bruneta. Mám staršího bratra, kterému je 27 let a je také tmavovlasý. V roce 1991 přišla na svět naše sestřička, která byla jako lední medvídek. Nejen, že měla velkou porodní hmotnost, ale také měla úplně bílé vlásky a bílou pokožku, byl to albinismus. K němu se pojila vážná oční vada, o které dlouho nikdo nevěděl, jak se bude projevovat. V porodnici se na ni chodili dívat, jako na opičku do ZOO. Když jsme byly malé, měly jsme přezdívky. Brácha byl Nenoko, já jsem byla Gája a ségra byla Jotěk. Byla to taťkův vymodlenec. Pro mě život s albínkem začal, když jsem začala chodit do školy. Vždycky jsem se o Joťka starala, byla to takový můj ocásek v dobrém slova smyslu. Jotěk nikdy nechtěla žádné výjimky, aby se na její zvláštnost upozorňovalo.
Chodila do klasické školky, potom na stejnou základní školu jako já. Dokonce i na gymnázium jako já a Nenoko. Na mě nikdy nepůsobila zvláštně, ale na okolí ano. Začala jsem si toho všímat, když mi bylo tak 15 let. Lidé kolem koukali, vždy jsem se sama přesvědčovala o tom, že se dívají proto, že to nikdy neviděli a je to pro ně zvláštnost. Ale bohužel jsem se setkala i s posměvačnými pohledy. Ségra o nich moc dobře věděla, ale nedávala to na sobě znát. V dětství pro ni bylo velké omezení barva pleti, nemohla s námi na slunko.
Nyní se to otočilo. Mnohem důležitější jsou pro ni oči. Zdravý člověk si asi nedokáže představit, jak vidí, ani já ne. I když mi často říká, že umím skvěle číst situace a pomoci bez toho, aniž by mi říkala o pomoc. Jednou se mi stala taková situace, na kterou negativně vzpomínám dodnes. Po maturitě jsem spolu jely do Olomouce na přijímací zkoušky na vysokou školu. Šlo se tam takovou chodbou, která byla vydlážděná kostkami. Byl tam schod a jedna ta kostka trčela do prostoru. Já tu kostku viděla a překročila jsem ji, ségra šla za mnou a já jsem si v duchu říkala, nebudu ji to říkat, šli s námi ještě další studenti, tak aby si nepřipadala hloupě. A co se stalo, nakopla si o ni tak nohu, že ji měla jako borůvku. A to jsou takové maličkosti, které pak mrzí. Dodnes když jdeme někde spolu, tak ji upozorňuji na různé překážky. I když smekám před ní, jak se naučila pohybovat v cizím prostředí, cestuje a zvládá to sama. Za vším ale stojí její ctižádostivost a tvrdohlavost. Je jako moje dcera, vždycky to byla a bude moje holčička, i když mluvím o dospělé slečně, nikdy bych ji nedala. Zároveň je to můj nejlepší přítel. Obdivuji ji za to, co dokázala a jsem na ni pyšná. Držím ti palce a vím, že toho ještě hodně dokážeš Jotiku :-)