Příběh Páji
Příběh mé dobré kamarádky Páji, jak obstála v nelehké zkoušce života.
Ráda bych se tu pokusila popsat mojí nedávnou zkušenost, snad by to mohlo být inspirativní pro ty, kteří o sobě pochybují... tak jako já. Četla jsem tady na stránkách příběhy lidí jako jsem já. A potíže, které mají kvůli světloplachosti, špatnému zraku nebo citlivosti kůže, se mě týkají beze zbytku také. Jsou věci, kterými se vyrovnávám snáz, s něčím zápasím hůř. Ale vesměs jsou to věci, které se prostě nedají změnit, nikdy nebudu vidět líp, nebudu dělat některé věci, které bych chtěla, třeba jen řídit auto.
Tak k té zkušenosti: Tedy přesněji řečeno, je to taková holčičí záležitost. Nechci pánům-albínům křivdit, užili a užívají si taky své. Ale obecně vzato, chlapi přece jen na svém vzhledu lpí o trochu méně než ženy. A tak tohle povídání o odlišnosti a komplexech patří spíš ženám-albínkám.
Od dětství a hlavně od doby dospívání jsem si nesla jakýsi pocit nespravedlnosti světa, připadala jsem si jiná než ostatní holky, nápadná, ošklivá v té své bílé barvě kůže, s bílým obočím a řasami... Až vlastně teď mi došlo, že se trápím něčím vlastně nepodstatným. V případě třeba barvy vlasů dokonce něčím, co je moje přednost. No... ale jsem holka a ty prostě vždycky řeší až moc svůj vzhled. A nemyslím, že by se starostmi tohoto druhu obíraly jen albínky, koneckonců třeba anorektičky z řad „normálních“ dívek jsou toho živý důkaz.
Jedna z věcí, kterým jsem se VELMI vyhýbala, byl pochopitelně fotograf. Pasové fotky, fotky ze školy, školky, momentky z výletů s přáteli... tragédie. Jasně že jsou tu věci, které jsou skutečným problémem. Lidově řečeno: práskněte bleskem do očí někomu, kdo je světloplachý jako my... bolí to. Já blesk nebo krátké ostré zablesknutí (třeba světla na koncertě, diskotéky atd. ) vnímám jako ostrou bolest za očima. Takže před každou další fotkou přimhouřím oči, udělám takový obranný škleb. Ty fotky pak vypadají příšerně. Navíc v době digitálních automatů různé kvality se to pak ještě umocní.
Ale… jsem holka. Jistě, že bych chtěla mít hezké fotky. Chtěla bych být hezká i ve skutečnosti. Ale jsem bílá a proto jsem ošklivá. Každá přibývající fotografie mě víc a víc uvrtávala v přesvědčení, že hezcí jsou všichni okolo, jen já ne. Že fotografie je zlo a šok, kdokoliv mačkající spoušť je pro ten okamžik můj nepřítel.A tak pořád dokola. Máte taky ten pocit? Pak možná zkuste léčbu protišokem. Já se o to pokusila. Díky odvaze Terezky Čejkové jsem začala o fotografiích nejdřív aspoň přemýšlet. Co by mi přinesly. Hledala jsem odvahu. Tereza je albínka jako já... a při osobním setkání jsem zjistila, že albínka se stejnými pochybami o sobě, stejnými myšlenkami o zevnějšku, řešila spoustu věcí, které jsem řešila i já v jejím věku. A co hůř, nejen v něm, ale vlastně stále. Díky ní jsem si přestala připadat, že se nepatřičně a narcisticky zaobírám vlastním vzhledem. Že jsem malicherná. To je hloupost. Řešíme se stejně jako ostatní holky od určitého věku, jen o to víc, čím víc jsme nápadné vzhledem. Tereza našla odvahu nejen se pustit do organizování stránek, kontaktování albínů, setkání, ale hlavně se postavila odhodlaně mojí noční můře – šla k fotografovi. Po dlouhé době jsem se rozhodla to zkusit taky.
Bylo úžasné, že jsem se vydala ke stejnému člověku jako ona. Měl zkušenost s focením Terezy. No... byla to výhoda, opravdu. Přece jen už dopředu věděl, jaké světlo, blesk zvolit a jak s albínem pracovat. Dobře se to poznalo třeba u líčení před samotným focením. To první důležité bylo dát nám pocit, že nejsme jiné, že takových běhá po světě miliony. Já jen seděla, vizážistka Lucie začala pracovat... a Radek jí do toho celou dobu mluvil. Měl jasnou představu, co chce. Žádné „no ale jak to asi bude vypadat, když má tak světlý vlasy.. a nebude to celý moc světlý, no co s tím uděláme, nějak jí ztmavit tváře…“ Trochu ze mě opadávaly obavy typu: on fotí pořád ty hezké „normální“ holky a teď tu má tohle bílé strašidlo – mě, to se nadře než z toho vyjde aspoň jedna slušná fotka. A během prvních fotek jsem se naprosto uklidnila. Radek si dal tu práci a ukazoval mi co udělá se světlem, nastavoval, popisoval, nechal mě rozkoukat a zvyknout si. Bylo mi jasné, že ani blesk asi nebude ta hrůza. Nakonec mi to připadalo, jako kdyby byla venku bouřka a ne to obvyklé „prásk rovnou do očí“! Kvalitní vybavení taky udělalo své.
Radek má navíc talent chování k lidem. Potřebovala jsem pocit, že jsem někdo, koho fotí třikrát denně. Najednou jsem nebyla albín. Byla jsem „jen“ jedna z mnoha jedinečných fotografovaných lidí. Sama sebou a přitom ne neobvyklá, divná... Chápete co chci říct? Radek a Lucie z toho dne udělali pohodové odpoledne, s příjemnou atmosférou, plnou dobré nálady i legrace. No a Radek musí být opravdu dobrý psycholog, dostal ze mě výrazy obličeje, o kterým jsem netušila, že jsem jich schopná. Byl to stav, kdy jsem vůbec nepřemýšlela, jak dopadne výsledek, jak moc se budu líbit. Jiným nebo sama sobě....
...a teď se dívám na ty fotky. Bylo dobře, že jsem na to focení jela. Na fotkách dobrého fotografa jsem viděla najednou vlastně úplně jiné věci. Viděla jsem nedostatky – ale takové normální. Jsem korpulentní (jemně řečeno). Viděla jsem vrásky, povislou kůži, divné znamínko nad horním rtem, to příliš vysoké čelo, no dámy, časem by to asi chtělo lifting a kdovíjaké kosmetické úpravy, kdyby na to byl čas, peníze a odhodlání... Jéje, ale tohle jsou přece věčná témata a starosti všech žen světa! Ale... albinismus na nich tím nedostatkem není. Je to jen drobná odlišnost. Jako když má někdo pihy, zrzavé vlasy, pánové kouty nebo pleš...
Nakonec jsem odmítla třeba zásah Photoshopu „aby to vypadalo, že mám o deset kilo míň“ - bylo by to hezké. Ale už bych to nebyla tak úplně já. To jen pro představu, jaký je rozdíl mezi mnou a tím, co vidíte. Uvědomila jsem si, kolik toho bych na sobě ráda změnila, ale většina jsou ty, které se albinismu úplně netýkají. A můžu se dál zaobírat jimi – ne se rýpat v barvě kůže a tím, co se změnit nedá.
Už se nebojím fotografů, aspoň ne tolik. Vyhýbám se focení kvůli blesku, aby mě oči nebolely. Ale už ne kvůli tomu, jaký bude výsledek. Mám už doma fotky, kde jsem asi nejvíc sama sebou, jak jsem se kdy cítila. A věřte mi, s mým uvažováním o sobě to udělalo divy. Když mě vyfotí někdo na momentce s přáteli, zase budu mít červenou kůži, svítící nebo červené oči, ty vlasy co jsou všude vidět. Zase na nich každé moje líčení (obvykle si maluju řasy a obočí na nějaký hnědý odstín) bude vypadat strašně tmavě. Ale fotky jsou už jiné. Nešklebím se tolik. Tvářím se normálně, vesele, smutně, vážně, praštěně... Jen samozřejmě přimhouřím oči proti blesku. Potřebovala jsem překročit vlastní stín a nastartovat proces ženského smíření sama se sebou.
Já vím, že všechno tohle zní strašně malicherně proti skutečným problémům jako je postižení zraku a problémy se sluncem a tak podobně. Jenže… psychická pohoda je také hodně důležitá. A ten albínům tak známý pocit odlišnosti barvou, nápadnosti a někdy i to osamocení – s tím se nedá poprat bez toho, že si aspoň jednou v životě člověk stoupne ráno před zrcadlo a řekne si: jsem tady já a začínám se mít docela ráda.
Tímto bych ráda poděkovala fotografovi Radkovi Mrštnému. Sídlí v České Třebové.