Příběh Sváti
Jmenuji se Svatopluk Vaněček a je mi 61 let. Jsem lidově řečeno čistokrevný albín a od narození mi toto postižení činí značné potíže a to nejen zdravotní, ale i psychické. Jednak jsem těžce slabozraký a od narození až do nástupu do ZŠ jsem nenosil žádné brýle, protože se tehdy asi předškolákům nedávaly a o albinismu se toho moc na vesnici nevědělo. Tak jsem téměř neviděl, všude padal a narážel do překážek. Děti se mi posmívaly nejen proto, že jsem neviděl, ale i proto, že jsem byl bílý a nesměl jsem na slunce. Snažil jsem se o různé šaškárny a dělal jsem si sám ze sebe legraci, abych se zapojil do kolektivu, ale v duchu jsem velmi trpěl. Po nástupu do ZŠ to bylo ještě horší, neboť více dětí kolem mě znamenalo ještě více posměšků. Chodil jsem do školy s pláčem a nenáviděl jsem ji. I když jsem už měl brýle, tak stačily jen na částečnou korekci zraku - neviděl jsem na tabuli, ani na učebnice. Až ve 3.třídě se moji rodiče dozvěděli, že v Praze je ZŠ pro zrakově postižené a tak se podařilo, že od 5.třídy jsem na tuto školu mohl nastoupit. Do té doby jsem ani jeden den nebyl bez rodičů a najednou jsem byl sám mezi cizími lidmi a moje utrpení pokračovalo. Byl jsem "bažant" a "albín", takže zase terč. Stále jsem psal rodičům, aby si mě vzali domů a každý večer pod peřinou brečel někdy i hodiny. Ve škole to bylo o něco lepší, neboť jsem se dobře učil a postupně jsem se stal premiantem třídy a to mi dodávalo sílu a sebevědomí. Začal jsem hrát na klavír a stal jsem se též platným hercem v dramatickém kroužku, se kterým jsme dokonce vyhráli v jednom roce i celopražskou soutěž, ve které jsem hrál hlavní roli. To mě natolik povzbudilo, že jsem se chtěl stát profesionálním hercem. Vyšetření na foniatrii však tento plán překazilo, protože moje hlasivky by tento dlouhodobý nápor nevydržely. Další alternativou byla konzervatoř pro slabozraké, ale představa, že budu muset každý den několik hodin cvičit na klavír mě děsila. Zkoušky jsem přesto absolvoval a měl jsem po ukončení 9.třídy nastoupit na konzervatoř. Náhoda však změnila všechny plány a předurčila celou cestu mým životem.
Velmi mě od dětství bavilo modelování a na internátě jsme pořádali výstavky výtvarných prací. Jednu z nich náhodou navštívil profesionální sochař a zalíbily se mu moje práce a doporučil mým rodičům, abych se věnoval výtvarnému umění. Rodiče mě vzali do Bechyně na prohlídku keramické školy, která mě nadchla a tak jsem se po úspěšném složení talentových zkoušek těšil na tuto prestižní školu. Po nástupu na školu se však s úspěšného premianta stal opět „bažant" a „albín" se všemi negativními důsledky. Neviděl jsem na tabuli, četl jsem s lupou, nechodil jsem se koupat s ostatními a byl jsem pro mazáky snadným a lehce zranitelným terčem. Do toho puberta a zapalování lýtek a zoufalství z toho, že mě žádná holka nechce, protože jsem bílý a nevidím. Uvažoval jsem i o sebevraždě, ale s pomocí mých skvělých rodičů, kteří se mnou o všech problémech otevřeně hovořili, sehnali mi podnájem a pomáhali mi o víkendech s psaním úkolů, jsem krizové období překonal a postupně si u spolužáků získal respekt a poznal i svojí první lásku.
Ze svých zkušeností jsem pochopil, že je třeba postiženým lidem pomáhat a tak jsem po absolvování keramické školy vystudoval speciální pedagogiku pro tělesně, smyslově a duševně postižené na Pedagogické fakultě UP v Olomouci se zaměřením na výtvarnou výchovu. Chtěl jsem učit výtvarnou výchovu na ZŠ pro zrakově postižené, ale místo nebylo a tak jsem nastoupil jako vychovatel na keramické škole a po 6 letech na místo arteterapeuta v psychiatrické léčebně, kde jsem působil 18 let. Po té jsem 5 let pracoval v domově pro seniory též jako arteterapeut. Od ukončení studií až dodnes se věnuji při zaměstnání vlastní keramické tvorbě-viz: www.vanecek-keramika.cz a v posledních letech pořádám pro zájemce i keramické kurzy-viz: www.keramickykurz.cz
Pokud bych shrnul, co pro mě znamenal a znamená albinismus, tak bych řekl, že hlavně zničené nervy z neuspokojivého dětství a pocit méněcennosti, který mě provází celým životem. Velmi rád plavu, ale na veřejné koupaliště se stydím jít, rovněž tak všude, kde se musím svléknout, se cítím jak nahý v trní. Nejen lidské zraky ale i slunce je pro mě velmi nebezpečné, neboť na přímém slunci se rychle spálím, přestože používám ÚV filtr 50+. Moje pleť je velmi citlivá i vůči dalším vnějším vlivům, takže často trpím opruzeninami, různými dermatitidami a měl jsem i rakovinový nádor. Kromě toho vidím velmi špatně jak do dálky, tak na blízko vzhledem k těžké dalekozrakosti a astigmatismu a vidění ještě zhoršuje nystagmus. Až do ukončení vysoké školy jsem vše četl pouze s lupou, takže se brzy dostavovala zraková únava, bolesti hlavy a zrak se mi nadále zhoršoval. Přečetl jsem díky tomu jen velmi málo knih, což považuji též za handicap. Abych nemusel držet při práci silnou lupu a mohl pracovat oběma rukama, nechal jsem si vsadit tzv. hyperokulár o šestinásobném zvětšení do pravé části brýlových rámečků, takže levé oko o 11 D používám do dálky a pravé s hyperokulárem o cca 24 D na blízko. Je to dosti náročné na koordinaci vzhledem k monokulárnímu vidění a nelze takto pracovat dlouho, ale pro mě je to velkým přínosem. Vidění dále zhoršuje světloplachost, takže přirozené sluneční světlo mě natolik oslňuje, že člověka proti oknu vidím jen jako siluetu. Naopak v místnosti potřebuji silné osvětlení. Proti oslnění slunečním světlem jsem dlouhá léta nosil venku tmavá skla, která mi navodila sice lepší zrakovou pohodu, ale od odborníků ze Švýcarska jsem se dozvěděl, že si tím nadále ještě více ničím zrak, neboť ÚV záření mi kolem brýlí proniká do očí a že je tedy lépe si oči venku co nejvíce zastínit širokým kšiltem nebo kloboukem, což se mi velmi osvědčilo. Široký klobouk navíc chrání před ÚV zářením i obličej a krk, který jsem měl před tím často spálený. V současné době se mi vzhledem k věku přidává ještě špatná akomodace, ale vše se to dá zvládnout, když má člověk dostatek vůle a dobré přátele, které jsem si během života získal.
Moje heslo je: „Hlavně, že jsem nepřišel o nohy !“ (-: